Již v týdnu od 25. října, a pak následně v celém tzv. „dušičkovém oktávu“ do 8. listopadu, je možné získat pro duše zemřelých tzv. plnomocné odpustky. Co je k tomu potřeba a proč?
Přijetí svátosti smíření
Postačí v blízkosti dušičkových dní. Ve svátosti smíření totiž přijímáme Boží odpuštění a otevíráme své srdce proměně, kterou v nás chce působit. Nemůžeme prosit o plnost Božího milosrdenství pro druhé, a přitom je sami odmítat přijmout.
Přijetí svátosti eucharistie
Přijetím svátosti eucharistie se nejhlouběji sjednocujeme s Kristem, který svou smrtí a vzkříšením otevřel člověku cestu k věčnému životu. Z jeho lásky a oběti čerpáme naději na spásu pro sebe i pro naše zemřelé.
Modlitba na úmysl papeže
Touto modlitbou si uvědomujeme, že víra není jen osobní záležitostí, ale že je vírou celé Církve. Všichni jsme součástí jednoho společenství, jehož viditelným znamením jednoty je papež.
Nemít zálibu ani v lehkém hříchu
Neznamená to, že už nikdy nezhřešíme nebo že musíme být dokonalí. Znamená to, že se nechceme s žádným zlem smířit, vědomě na něm lpět nebo si je omlouvat. Je to upřímné rozhodnutí nechat Boha proměňovat celý náš život, i tam, kde jsme dosud slabí.
Vykonáním zbožného skutku
- ve dnech 1. a 2. listopadu: Návštěva kostela spojená s modlitbou Otče náš, Vyznáním víry, případně i Sláva Otci.
- v rozmezí od 25. října do 8. listopadu: Návštěva hřbitova spojená s jakoukoli modlitbou za zesnulé.
Co to vlastně znamená získat odpustky zemřelým?
A proč bychom se o to vlastně měli snažit?
- Hřích, který člověk spáchá, vždy zanechává určité následky – nejen v jeho vlastním životě, ale také ve vztazích k druhým. Tyto následky nemusí být vždy hned viditelné. Například když svými slovy někoho hluboce zraníme, a on to na sobě ani nedá znát. I když nám Bůh při upřímné lítosti hříchy odpouští (jistotu tohoto odpuštění zakoušíme ve svátosti smíření), jejich následky tím automaticky nemizí. Za života se nám možná podaří něco napravit – můžeme se omluvit, nahradit způsobenou škodu nebo udělat něco dobrého pro člověka, kterému jsme ublížili.
- Hřích však nezanechává stopy jen kolem nás, ale také v našem vlastním srdci. I když nám bylo odpuštěno, můžeme v sobě stále nést sobectví, nezdravé připoutanosti a všechno to, co nám brání naplno milovat Boha a druhé. A ne vždy se během pozemského života dokážeme od všeho takového osvobodit. Proto církev hovoří o posmrtné očistě, kterou nazýváme očistec. Nejde o dodatečnou Boží odplatu za již odpuštěné hříchy, ale o dovršení proměny člověka, aby mohl žít v plném společenství s Bohem.
- Člověk nežije – a ani nemůže žít – jako osamělý ostrov, oddělený od ostatních. Naopak, jeho život je podstatně utvářen vztahem k druhým, a tyto vztahy přece smrtí nekončí. Kromě přirozených vztahů (rodiny, přátel apod.) žije křesťan i ve společenství církve, kde jsme všichni údy jednoho těla Kristova – v Kristu jsme bratři a sestry. Proto může do procesu očisty pronikat i pomoc těch, kdo žijí v tomto společenství. Odpustky jsou jednou z možností, jak můžeme svým zemřelým pomáhat. Ve spojení s Kristem a celou církví pro ně vyprošujeme, aby byli osvobozeni od všech následků hříchu, které jim dosud brání v plném společenství s Bohem.
- A proč mají odpustky určité podmínky? Církev ve své moudrosti stanovila několik konkrétních kroků, které nás mají připravit na přijetí tohoto duchovního daru. Tyto podmínky nejsou formální překážkou, ale pozváním k tomu, abychom se sami více otevírali Božímu působení a prohlubovali své spojení s Kristem. Nejde tedy o pouhé splnění několika předepsaných úkonů. Církev nás jejich prostřednictvím vede k obrácení srdce, k modlitbě a k životu ve společenství s Kristem a druhými. Prosíme-li o Boží milosrdenství pro naše zemřelé, jsme zároveň sami zváni, abychom z tohoto milosrdenství žili.
